Z toho, co zbylo

14. července 2017 v 12:53 | Hlava |  Útržky myšlenek
Škrtnul jsem sirkou a konečně nechal shořet úkryt pro svou duši. Už bylo na čase. Bylo to potřeba, abych mohl vytvořit nový úkryt. V mých očích lepší, nezatížený minulostí. V tom starém teď hořícím úkrytu, jsem měl jednu svou duševní terapii nazvanou "Malé věci". Ty shořely se vším ostatním. Byl to soubor myšlenek a příběhů ze života, z mojí hlavy a z hlav jiných lidí. Všechny ty myšlenky a příběhy měly několik spojujících témat. Jedním z nich byl alkohol.

Něco, co člověka dokáže zcela ovládnout, udělat z něj úplného idiota či naprostou trosku. Jasně, vždycky záleží na vůli, nikdo přece neříká, že se člověk musí zlít úplně do němoty. Ale tento fakt teď hodlám opomenout a raději bych se zaměřil na situaci, kdy už z něj přemíra alkoholu udělala nesvéprávnou osobu, neschopnou logického uvažování. A teď nemyslím moment, kdy s Kuklou skočíme o půl druhé ráno nazí do kašny na náměstí. To je zcela jinej příběh, vytvořen sice v opilosti, ale stále při relativních smyslech. Mám teď spíš na mysli tu psychologickou stránku věci, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Ona totiž totální opilost leckdy ukáže, co člověk v sobě nosí. My s Kuklou jsme tím činem ukázali, že jsme vlastně ještě takové děti. Značně vousaté děti.

V někom se ovšem probudí zlo, posedlost, chmury a bolest, kterou v sobě nosí. A kterou v tu chvíli potřebuje ze sebe vybít. Připadá mi to leckdy úplně směšné, když vidím střizlivého, relativně kultivovaného muže v pozdní fázi dospělosti, který si dobrovolně mění vědomí - teda spíš otupuje - aby se z něj stala zuřivá zvěř, bez špetky zdravého rozumu. Ten rozum totiž postupně nakopal do prdele, pozvracel a se sprškou nadávek jej poslal domů, ať tam počká, než hlava vystřízliví a vychladne. Zdá se mi to, jako takové čekání na chvíli, kdy člověku navždy přepne a ten zdravý rozum cestu domů už nenajde nebo ani nechce najít. Je to taková postupná, zdlouhavá a zřejmě dost bolestivá sebevražda.

Nemluvím z vlastní zkušenosti. Nejsem idiot. Snad na to ani nemám věk a vlastně ani žaludek. Mluvím z toho, co téměř denně pozoruju. Jsem tím fascinován. Vidím to na lidech v mém okolí, slyším to volání o pomoc, o kterou posléze ani nestojí. Píšu o alkoholismu, ačkoliv tyhle slova píšu zcela střízliv. Nedokážu totiž psát nalitej, nechápu jak někdo dokáže. A že jich je. Hemingway, Bukowski a další. To jsou mistři ve svém oboru. Ale s nimi se vlastně ani nechci srovnávat, jen mě to tak napadlo. Že ty svině se zlili jak dobytci a napsali třeba i třicet stránek textu. Já tohle nedokážu, nevím proč. Asi jsem nenašel ten správnej chlast. Zkoušel jsem pivo, ale po něm usínám, nesoustředím se. Tvrdej chlast taky nefunguje, protože si pak začnu pouštět songy a ulítávám na nich. Hudba se mnou dělá divy. Zkoušel jsem třeba i absinth, jenže jen nějakej českej neabsinth, takže jsem od něj zbytečně čekal něco víc, což samozřejmě nepřišlo a tak jsem do toho začal hulit trávu a myšlenky se rozsypaly v mé malé psychedelické vlně plné hudby z šedesátých let. Takže přes alkohol se k srozumitelnému textu nedokážu dostat.

Ale čistě o alkoholu, psaní, drogách nebo hudbě tyhlety "Malé věci" vlastně nikdy nebyly. Byly o lidech, mých pocitech, stížnostech a egu, které se snaží schovávat právě za všechen ten chlast, fetování a skvělý songy. Budu se snažit navázat na něco, co možná existuje už jen v mojí hlavě. Možná to má v paměti ještě pár totálně skalních. Ale jinak je to ztraceno a nemám snahu něco z toho vracet. Nemá totiž cenu vracet se do zoufalé minulosti, když přítomnost umí být taky pěkně zoufalá. Ale stejně se zase zkusím podívat do staré polorozpadlé putyky Gůgl, znovu potkat starou partu s Mantrasem, Kuklou, Milfem, Johnnym B a dalšíma troskama, který jsou o něco starší, ale pořád dostatečně zmatení životem. Všechny ty holky, který se snažili někomu přeblafnout ptáka, všechny ty vylitý mozky, který nezvládají vlastní život, přesto že se snaží ovládat životy jiných, všichni ti frajeři, který poumírali a my na ně s úctou vzpomínáme, všichni ti kreténi, které jsme za svůj život potkali, i okouzlující dámy, měnící naše životy k lepšímu. Ti všichni tu budou a bude jich víc, protože stále přibývají. Jen o nich nikdo moc neví, protože o nich nikdo nepíše. A to se aspoň občas snažím napravit. Jednou, možná dvakrát ročně. Má kadence psaní je nestálá. Stejně jako nestálé jsou životy, které žijeme. Jen ten chlast, drogy a hudba zůstává.
 


Komentáře

1 Raduš Raduš | 28. července 2017 v 23:19 | Reagovat

Těším se :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama