Letmé pootevření brány vnímání

17. července 2017 v 13:22 | Ego |  Útržky myšlenek
Kolem mě poletují rozličné barvy, skoro až vesmírné zvuky se jemně dotýkají mých uší, protínají hlavu, útočí na všechny ty zbystřené smysly mého těla. Cítím, jako bych plul nebo snad letěl. Mé tělo je lehčí než před chvílí, barvy sytější, vůně aromatičtější. A ten smích, kterému se leckdy nedokážu ubránit. Ten je nezapomenutelný. Ve stejnou chvíli si uvědomuju, že kdyby mě místo smíchu zachvátila úzkost, byla by k nevydržení. Jenže já se cítím dobře, ačkoliv nedokážu přesně určit, kde to vlastně jsem. Jak dlouho v tomhle stavu jsem a co se to tady vůbec kolem mě děje.

"Pojď, musíme se vrátit za Kuklou s Milfem." pronesl povědomí hlas.

A já si všiml, že kousek ode mě sedí Mantras. Seděl na pařezu celou dobu, aniž bych si uvědomoval jeho přítomnost. Snad hodinu, možná jen pár minut. Nemám absolutně žádný přehled o čase. A vlastně ani o celé situaci. Nechal jsem se tím vším unést. Srovnávám si myšlenky v hlavě, uvědomuju si, že na počátku naší hlubinné cesty jsme byli čtyři. Teď jsem jejich nepřítomnost cítil intenzivněji. Jako by mi snad někdo uříznul ruce. Nebyli tu, ale i tak jsem cítil vzájemné propojení a trpěl jsem teď nedočkavostí, až je znovu uvidím.

"Dobře, tak jdeme." řekl jsem a vstal z mechu, který mi poskytoval dokonalý gauč.

Vpadli jsme doprostřed příběhu. Celé té mystické cesty, která v mých očích pohnula vesmírem. Celý příběh začal o několik hodin dřív. Mantras, Kukla a Milf už dávno vysedávali na chatě, obklopeni krávami, stromy a rybníky. V oáze klidu, kde člověk musí vylézt na kopec, aby chytnul vůbec nějaký signál na mobilu. Já bez snídaně, kterou v jejich případě představovalo pivo, jsem teprve sedal do auta, hlavu plnou věcí, který bych měl ještě udělat, než dorazím na místo a všechno to tam z ní vypustím.

Nejjednodušší ze všeho, mi paradoxně připadala zastávka u dealera. Chytrej chlap, kterej se i přes všechny ty roky, co jej znám, nikdy nespozdil, nikdy neodřekl schůzku a vždycky měl skvělej matroš. Jednou nás jeho acid tak zaskočil, že než jsme stačili dokouřit cigáro, vstát a vyrazit ven, tak už šlapal na plný obrátky. A já zcela automaticky a s vědomím, že tenhle výlet nečekaně prožijem doma, začal pouštět songy. V tu chvíli jsem si totiž už nedokázal představit, jak si obouvám boty a zavazuju tkaničky, natož abych někam šel.

Takže schůzka s ním proběhla hladce. Výměna pozdravů, zboží za prachy, výměna úsměvů a znaleckých pohledů při jeho hlášce, že 'tyhle jsou fakt dobrý, kámo'. Otázka dvou minut a už jsem jel směr chata, s malým aršíkem papírků plných velkého dobrodružství. Zaparkoval jsem u místního kravína. Dál musím pěšky. Krosna na zádech, zatížená lahváčema, nervózně cinkala. Cítil jsem lehké napětí, které se mě drželo těch pár kilometrů, než jsem dorazil k chatě. Tam mě s úsměvem vítá Milf, utrousí pár zdvořilostních vět, ale pak mu to nedá a přichází s očekávanou otázkou.

"Můžu je vidět?"

Docela ho chápu. Za své bídné životy jsme takových papírků viděli už desítky, možná stovky. Ale nepřestává nás to fascinovat. Co s člověkem dokáže udělat takový malý nepodstatný kousek čtverečku v kombinaci s tou pravou hudbou, trávou a správným prostředím, je vlastně nepopsatelné. Jsme tím poznamenaní do konce životů. Pohlceni mystikou těch okamžiků, nepřestáváme procházet branami vnímání.

Po nějaké době přišli Mantras s Kuklou, kteří byli na houbách. Nenašli nic, jen Kukla se zvládnul přiožrat.

"Houby sice nenesem, ale aspoň Kukla si s sebou nese pěknou opičku." usmívá se Mantras, když si všiml jak nechápavě koukám na močícího Kuklu uprostřed louky.

"Tu s sebou tahá už léta." řekl jsem pobaveně.

Když jsem si všimnul Mantrasova rozpitýho piva v ruce, otevřel jsem si svoje a v rámci pozdravu jsme si ťukli.

"Tak co hoši, budem tu stát a blbě žvanit nebo začnem taky trochu fetovat?" prozradil nám Kukla svou vizi pro následujích pár hodin.

Spiklenecky jsem se na něj podíval, pokynul Milfovi a ten mi podal sáček s acidem.

"Tak kolik?" podíval jsem se postupně na všechny tři tváře, které mě obklopily.

"Urči si množství, který si myslíš, že v danou chvíli sneseš a dej si toho jednou tolik." fundovaně jsem pronesl zlatý pravidlo psychedelik.

"Ty, já nevím jestli ustojím čtyři papíry." řekl vysmátej Kukla a všechny tím rozesmál.

Takovej Milf uvažoval jen nad půlkou a Mantrasovi to bylo vlastně docela jedno. Jednotně jsme se nakonec shodli, že by nám měl do začátku stačit jeden papír pro každýho. Přece jen, dlouho jsme to neměli, navíc jdeme do nevyzkoušenýho vzorku. Ale přesto minimálně v mojí a Mantrasově hlavě proběhla myšlenka, že bychom mohli dát dva. Každý jsme svůj papírek vložili do úst a začali jsme se chystat na cestu. Chystali jsme se doslova. Protože jsme měli v plánu část tripu prožít u rybníka. Jako správná troska jsem si nabalil pět piv, vodu a mikinu proti postupně přicházejícímu chladu. Ten chlad nakonec přišel mnohem dřív, než jsem původně očekával. Nepřišel však zvenčí, ale zevnitř. Jasná ukázka toho, že to začíná pracovat. A my ještě nebyli ani v půli cesty lesem k rybníku.

Celým tělem mi proudí nával totální úzkosti. Známka něčeho šíleného, co je v každém z nás. Teď už to nezastavím. Ta věc ve mně pracuje na plné obrátky a vím, že není cesty zpět. To vědomí je na tom to nejděsivější a zároveň naprosto uvolňující. Následujících pár hodin se bude dít něco hodně zvláštního. A nikdo nemůže být připraven na to, co lidskou bytost v pozměněném vědomí čeká. Napětí a lehká nervozita, kterou jsem předtím pociťoval je pryč. Zmizela. Teď mám mnohem větší starosti na práci.

"Ty vole, to jsou barvy." protrhnul jsem ticho, když jsem kráčel za ostatními.

Nikdo nic neříkal. Všichni teprve zpracovávali, co se to s nimi vlastně děje. Já se zřejmě vzpamatoval první a měl jsem chuť to dávat najevo. Trochu rozehnat ten všeobecný neklid, který tu panoval a alespoň někoho vtáhnout do mého zasněného psychedelického světa, ve kterém si často tak libuju.

"Taková fialová! Nikdy sem si nevšiml, že je tu tolik fialové." vypustil jsem další užaslá slova z úst.

"Ok, tak je tady taky dost hnědé. A nějaká ta zelená." zasmál jsem se, když jsem si uvědomil, jak stupidně ta věta o fialové mohla znít, při pohledu na letní barvy lesa.

Napětí se trochu uvolnilo i u Mantrase a zakopávajíc o povalující se dřeviny uprostřed lesní cesty, pronesl stížnost, že mu neustále někdo háže klacky pod nohy a že takhle se nedá v klidu tripovat. To už se všichni srdečně zasmáli. Přesto při příchodu k rybníku a následném pohledu na ostatní mi došlo, že Milf ani Kukla nejsou úplně v pohodě. Sednul jsem si na trávu k vodě. Otevřel si pivo a koukal na hladinu rybníka. Jemné vlnky způsobené větrem se v mých očích pohybovali značně nestandartně. Napil jsem se ještě pořád studeného piva a ta nahořlá chuť, která zaplavila můj lehce otupělý jazyk mě nadchla.

"To je kurva boží."

Mantras se chopil hudební linky. "Space to Bakersfield" zaslechnul jsem mužský hlas zazpívat úvodní slova stejnojmenného opusu od Black Mountain. Rázem jsem si připadal, jako bych na té vodní hladině plaval. Něco mě nadnášelo. A po chvíli mi došlo, že mě nadnáší hudba. Vytáhnul jsem starou dřevěnou dýmku a napchal do ní trochu trávy. Zapálil jsem, párkrát silně potahal a bez zakašlání jsem vyfouknul obří oblak dýmu. Dýmku jsem poslal Mantrasovi a ten po mě činnost opakoval. Brzy se dostavil účinek. Už Timothy Leary říkal, že papír vám pomůže vzlétnout. Ale v kombinaci s trávou vás to vystřelí až na orbit. A během kytarového sóla jsem se tak cítil. Provádělo mě to červí dírou, oblétaval jsem planety a vznášel se obklopen hvězdným prachem. Píseň skončila a já cítil, že chci víc. Že nechci jen sedět na místě. Chtěl jsem koukat na jiné stromy, poslouchat tekoucí potok a tak trochu ochutnat les, jak nejvíc to v tu chvíli je možné.

Narazil jsem však na nepochopení Milfa, zmítaného halucinacemi či divnými myšlenkami. Nebo co všechno se to s ním vlastně dělo. Kukla vypadal, že se spíš nudí a byl v natolik komfortní pozici, že se mu nikam nechtělo. Zůstal tak Mantras, kterej viděl můj vzrůstající neklid a zjevně taky potřeboval zahnat co si zvláštního, co se mu dělo v hlavě. Pohyb je na to dobrá strategie.

"Dopijem pivo, dáme song a půjdem." řekl.

Bylo rozhodnuto. Naše výprava se rozdělí. Ačkoliv nerad jsem opouštěl Milfa, kterej nevypadal dobře a věděl jsem, že ta chůze mu prospěje. On však byl uzavřen ve svých vlastních vlnách šílenosti a nedal se přesvědčit. Tím rozhodnul, že se rozdělíme.

A tak s oznámením, že se brzy vrátíme, jsme vyšli. Nejdřív mlčky, pak probíhal těžko popsatelný hovor, při kterém jsme hodnotili a nahlas přebírali informace, které jsme přijímali z nějakého kolektivního vědomí. Nebo alespoň mi to tak připadalo. Po čase jsme se zastavili u potoka. To místo působilo jako z jiné planety. Jako bychom stáli v nějakým kresleným filmu. Tomu kreslenýmu filmu nahrál i fakt, že když jsem se zadíval na mou pravou ruku, tak místo důvěrně známého znaménka tam byla tlustá tečka nakreslená hnědou fixou. To mě na chvíli vyděsilo a udělal jsem pohyb prsty, jako bych se tu tečku snažil utřít. Hned mi došlo, jak je to absurdní a raději jsem se na to místo už nedíval. Mantras spustil další songu a já věděl, že ta je na další pivo a napadlo mě, jestli jsem si těch piv neměl vzít víc. Tohle bude dlouhá jízda.

Baskytara hluboce duní, kytary řezavě ujíždí, bicí se ženou a zadupávají vše živé v songu Funeralopolis od anglické bandy Electric Wizard. Zpěvák trochu vzdáleně zpívá o planetě odsouzené ke zkáze a já si připadám, jako bych byl uprostřed tlakové vlny, která smetává domy, bortí betonové mosty a trhá plechové střechy. A já jsem celé té zkáze svědkem.

"Masivní a hodně intenzivní!" vyhrknul jsem ze sebe po dohrání songu.

"Jo." odpověděl Mantras, kterého ten song taky slušně sešlehal.

Věděli jsme, že teď chvíli nemá cenu někam chodit. To podstatné se děje tady. Tedy přesněji v našich hlavách a nemá cenu se někam přesouvat. Prostě tu počkáme, až se ta hlavní vlna přežene a pak se vrátíme za těma dvouma bláznama, co se rozhodli zůstat.

Hráli další songy mezi kterými se čas zpomalil, zrychlil a zase vrátil. V tu chvíli mi došlo, že dát si jen jeden papír byl vlastně dobrej nápad.

"Na dvou by to byla teda pořádná jízda!" čte mi myšlenky Mantras.

Zrovna hrající Pink Floyd mi předvedli úchvatnou podívanou, během níž se mraky formovali do různých obrazců, rozmazávali po obloze a všechny barvy byly rázem pastelové. Jen nevěřícně jsem na to koukal.

"Jak malovaný!" řekl jsem a z pohledu Mantrase jsem vytušil, že to cítí stejně.

To už se v příběhu pomalu dostáváme do chvíle, kterou jsem vyprávění započal. Procházeli jsme kolem míst, kterými jsme šli k rybníku prvně. Zdála si mi být povědomá a přitom jiná. Mantras to měl zjevně podobně, protože zakopnul na úplně stejném místě jako předtím. Oba jsme se cítili, jako bychom se vraceli z té jiné planety. Planety klidu, fascinujících rostlin a zážitků.

"Jestli teď uvidím lidskej ksicht, tak mu asi dám normálně do držky." svérázně mi prozradil Mantras nechuť vracet se do reality.

A tak vysmátí jsme se vrátili za Milfem s Kuklou. Milf vypadal, že právě prožil nejhorší zážitek svého života, ale už to má za sebou a je rád že dýchá. Kukla vypadal, že je mu to všecko jedno. Jen osm prázdných lahváčů se povalovalo u jeho vyklidněného těla. Později povídal, že občas se ujistil, jestli Milf žije a prostě jen lil škopky a koukal na hladinu rybníka.

"Takovej klid jsem dlouho nezažil."

Po návratu k chatě, jsme už za tmy rozdělali oheň. Zírali na jeho plameny, vstřebávali jejich teplo a dál poslouchali hudbu. Ten trip nám svůj vrchol už ukázal, ale jeho účinky byly stále patrné. Takže deska Electric Ladyland od Hendrixovi Experience padla na úrodnou půdu. Stejně tak první album The Doors. Bylo to, jako by jsme se sešli u televize a koukali na filmy. Při songu 'The End' Kukla pořád někam odcházel. Jednou pro pivo, podruhé pro telefon, pak na záchod. A po každé když se vrátil se jen zeptal "Tak už je zabil?". Jak kdybychom sledovali detektivku narážel na část písně, kdy Jim oznamuje svým rodičům, že otce chce zabít a matku ošukat.

"Pěkná písnička." protnul užaslé ticho Milf.
 

Hudba z hlubin propastí

15. července 2017 v 16:06 | Ucho |  Ucho
Zahlcen milionem desek. Milionem alb, která nikdo nechce slyšet, natož poslouchat. Jsou plná hnusu a sebetrýznění. Plná obscéností a pokleslosti lidské existence. Člověk to poslouchá a v myšlenkách se mu zhmotňuje vize, jak si nad ním honí Charles Manson a stříká horké semeno do očí.

Vyzvracím zbytky své duše a pak to přijde. Kytarové sólo, které protrhne panenskou blánu mého hudebního vkusu. Mučí mé útroby až se z nich valí krev a já přitom slastně oněmím. Zvuky tak silné a brutální, znásilňující psychiku, že se najednou zmítám v šíleném tanci starých démonů požírajících duše nebohých smrtelníků.

"Poslechni si tu píseň se mnou a už se navždy budeš dívat na hudbu jinak. Trochu zvráceným způsobem, protože tvé sluchové ústrojí obsadí služebník samotného pekla."

A tak tlejíc v zoufalé lenosti, připoután vlastním myšlením, poslouchám skřeky ďáblovi a pozoruji přitom, jak nahé ženy se stočenými rohy obnažují své hladové klíny.

Z toho, co zbylo

14. července 2017 v 12:53 | Hlava |  Útržky myšlenek
Škrtnul jsem sirkou a konečně nechal shořet úkryt pro svou duši. Už bylo na čase. Bylo to potřeba, abych mohl vytvořit nový úkryt. V mých očích lepší, nezatížený minulostí. V tom starém teď hořícím úkrytu, jsem měl jednu svou duševní terapii nazvanou "Malé věci". Ty shořely se vším ostatním. Byl to soubor myšlenek a příběhů ze života, z mojí hlavy a z hlav jiných lidí. Všechny ty myšlenky a příběhy měly několik spojujících témat. Jedním z nich byl alkohol.

Něco, co člověka dokáže zcela ovládnout, udělat z něj úplného idiota či naprostou trosku. Jasně, vždycky záleží na vůli, nikdo přece neříká, že se člověk musí zlít úplně do němoty. Ale tento fakt teď hodlám opomenout a raději bych se zaměřil na situaci, kdy už z něj přemíra alkoholu udělala nesvéprávnou osobu, neschopnou logického uvažování. A teď nemyslím moment, kdy s Kuklou skočíme o půl druhé ráno nazí do kašny na náměstí. To je zcela jinej příběh, vytvořen sice v opilosti, ale stále při relativních smyslech. Mám teď spíš na mysli tu psychologickou stránku věci, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Ona totiž totální opilost leckdy ukáže, co člověk v sobě nosí. My s Kuklou jsme tím činem ukázali, že jsme vlastně ještě takové děti. Značně vousaté děti.

V někom se ovšem probudí zlo, posedlost, chmury a bolest, kterou v sobě nosí. A kterou v tu chvíli potřebuje ze sebe vybít. Připadá mi to leckdy úplně směšné, když vidím střizlivého, relativně kultivovaného muže v pozdní fázi dospělosti, který si dobrovolně mění vědomí - teda spíš otupuje - aby se z něj stala zuřivá zvěř, bez špetky zdravého rozumu. Ten rozum totiž postupně nakopal do prdele, pozvracel a se sprškou nadávek jej poslal domů, ať tam počká, než hlava vystřízliví a vychladne. Zdá se mi to, jako takové čekání na chvíli, kdy člověku navždy přepne a ten zdravý rozum cestu domů už nenajde nebo ani nechce najít. Je to taková postupná, zdlouhavá a zřejmě dost bolestivá sebevražda.

Nemluvím z vlastní zkušenosti. Nejsem idiot. Snad na to ani nemám věk a vlastně ani žaludek. Mluvím z toho, co téměř denně pozoruju. Jsem tím fascinován. Vidím to na lidech v mém okolí, slyším to volání o pomoc, o kterou posléze ani nestojí. Píšu o alkoholismu, ačkoliv tyhle slova píšu zcela střízliv. Nedokážu totiž psát nalitej, nechápu jak někdo dokáže. A že jich je. Hemingway, Bukowski a další. To jsou mistři ve svém oboru. Ale s nimi se vlastně ani nechci srovnávat, jen mě to tak napadlo. Že ty svině se zlili jak dobytci a napsali třeba i třicet stránek textu. Já tohle nedokážu, nevím proč. Asi jsem nenašel ten správnej chlast. Zkoušel jsem pivo, ale po něm usínám, nesoustředím se. Tvrdej chlast taky nefunguje, protože si pak začnu pouštět songy a ulítávám na nich. Hudba se mnou dělá divy. Zkoušel jsem třeba i absinth, jenže jen nějakej českej neabsinth, takže jsem od něj zbytečně čekal něco víc, což samozřejmě nepřišlo a tak jsem do toho začal hulit trávu a myšlenky se rozsypaly v mé malé psychedelické vlně plné hudby z šedesátých let. Takže přes alkohol se k srozumitelnému textu nedokážu dostat.

Ale čistě o alkoholu, psaní, drogách nebo hudbě tyhlety "Malé věci" vlastně nikdy nebyly. Byly o lidech, mých pocitech, stížnostech a egu, které se snaží schovávat právě za všechen ten chlast, fetování a skvělý songy. Budu se snažit navázat na něco, co možná existuje už jen v mojí hlavě. Možná to má v paměti ještě pár totálně skalních. Ale jinak je to ztraceno a nemám snahu něco z toho vracet. Nemá totiž cenu vracet se do zoufalé minulosti, když přítomnost umí být taky pěkně zoufalá. Ale stejně se zase zkusím podívat do staré polorozpadlé putyky Gůgl, znovu potkat starou partu s Mantrasem, Kuklou, Milfem, Johnnym B a dalšíma troskama, který jsou o něco starší, ale pořád dostatečně zmatení životem. Všechny ty holky, který se snažili někomu přeblafnout ptáka, všechny ty vylitý mozky, který nezvládají vlastní život, přesto že se snaží ovládat životy jiných, všichni ti frajeři, který poumírali a my na ně s úctou vzpomínáme, všichni ti kreténi, které jsme za svůj život potkali, i okouzlující dámy, měnící naše životy k lepšímu. Ti všichni tu budou a bude jich víc, protože stále přibývají. Jen o nich nikdo moc neví, protože o nich nikdo nepíše. A to se aspoň občas snažím napravit. Jednou, možná dvakrát ročně. Má kadence psaní je nestálá. Stejně jako nestálé jsou životy, které žijeme. Jen ten chlast, drogy a hudba zůstává.